Tiché polomlhavé ráno… Zlatavé listí se ve světle prvních paprsků slunce snáší pomalu k zemi… V úterý, dne 17. října 2017 jsme se s kolegyní z muzea vydaly na návštěvu Lidic. Poté, co jsme vystoupily z autobusu na křižovatce u Památníku, otevřela se před námi mysteriózní krajina zalitá sluncem. Stačilo jen pár kroků, aby se člověk ocitl na hranici prostoru, který dodnes dýchá pohnutou historií. Stěžejním dílem osazeným na pietním území je pomník 82 lidických dětí, které zahynuly v plynových vozech v Chelmnu. Jeho autorkou je akademická sochařka Marie Uchytilová, která jej věnovala všem dětským obětem 2. světové války. Návštěvu muzea a těchto míst jsme uzavřely procházkou po Růžovém sadu. Sad míru a přátelství vznikl z iniciativy anglického lékaře Sira Barnetta Strosse a bylo do něj darováno 29 tisíc keřů růží z 32 zemí světa. Růže se tak stala symbolem nových Lidic.
S těžce popsatelnou tíhou v srdci jsme se pak vydaly na návštěvu Lidické galerie, v níž je uložena Lidická sbírka moderního umění. Více než zdejší umělecká díla nás ale tentokrát zajímala účast žáků 8. tříd ze ZŠ Soběslav na vzdělávacím programu „Den, kdy se mi změnil život – osudy dětí za druhé světové války“, jehož realizace byla podpořena z projektu Pokusné ověřování „Vzdělávací programy paměťových institucí do škol“. Muzejní pedagožky, Bc. Lucie Chvapilová a Mgr. Michaela Brábníková, si školáky rozdělily do pracovních skupin, pro které si připravily zážitkové převyprávění příběhu dvou rodin žijících v 1. polovině 20. století. Výuka s využitím prvků dramatické výchovy (živé obrazy) a zážitkové pedagogiky vyústila do práce s pramenným materiálem a dobovými fotografiemi. Na pozadí převyprávěného historického příběhu, který se začíná odehrávat v roce 1935, byli žáci „koučováni“ takovým způsobem, aby se vžili do jednotlivých členů rodiny Ginzových a Doleželových. Splnit zadaný úkol – snažit se co nejlépe vyjádřit (slovně i kresebně), jak tehdejší děti vnímaly nejrůznější útrapy války, nebylo pro dnešní mladou generaci Čechů (žijící v míru a blahobytu) vůbec jednoduché. Díky pedagogicky promyšlené struktuře edukačního programu a citlivému přístupu muzejních pedagožek bylo žákům umožněno informace o smutné minulosti obce Lidice doslova „zažít na vlastní kůži“.
O zdařilé podobě výuky v muzeu svědčí také praktická zjištění zrcadlící obsah zachycených žákovských rozhovorů. Pokud se tyto pokusíme zobecnit a převést do didaktického jazyka oboru, pak můžeme konstatovat, že obsah sledovaného edukačního programu jde více do hloubky než na jiných památnících – žáci jsou přiváděni k metakognici i k postupnému zvnitřňování emocí provázejících vstup do historického světa. S ohledem na to, že jde o pěkný příklad „vyrovnání se s minulostí“, pak muzejně-edukační působení v Lidicích nejenže významně obohacuje historické poznání žáků, ale také má dobře „našlápnuto“ na tolik kýžené spoluprožívání doby (a to nejen v českém prostředí), které může mít bezprostřední dosah na kvalitu každodenního života současné mladé generace.
Dne 19. října 2017 zapsala Mgr. Kateřina Tomešková, Ph.D., koordinátorka vzdělávacích programů
