I po mnoha letech od dob, kdy tu bylo za 2. světové války vybudováno židovské město, patří návštěva Terezína stále k nezapomenutelným zážitkům. Ať si to chceme nebo nechceme připustit, negativní pocity, které zažíváme už při samotném příjezdu do tohoto města, vznikají nejen díky zdejší pohnuté historii, ale také působením zcela výjimečné architektonické kulisy zdejších pevnostních zdí a valů. Přestože Terezín nikdy nebyl v pravém slova smyslu koncentračním táborem, jednalo o věznici gestapa (umístěnou v Malé pevnosti, od června 1940) a o židovské ghetto (umístěné v Hlavní pevnosti, od listopadu 1941). „O životě v Terezíně povídá každý z pamětníků něco jiného… pro každého bylo město Židů něčím jiným…“, vysvětluje žákům situaci paní Doris Grozdanovičová na besedě pro školy.
Ve dnech 9. a 10. října 2017 jsme s kolegyní z NPMK, PhDr. Lenkou Lajskovou, využily příležitosti pozorovat školáky ze základních škol „v akci“, což neznamenalo nic jiného než zjistit – jak na ně zapůsobí místo ležící na území bývalého Protektorátu, kde vznikl „sběrný a průchozí tábor“ pro židovské obyvatelstvo, a co si z jeho návštěvy odnesou do školy i do života. První den žáci 9. ročníků ze ZŠ Labská, Brno absolvovali úvodní besedu a komentovanou prohlídku bývalého ghetta, navštívili expozici Muzea ghetta a Magdeburských kasáren, byli na prohlídce márnice, krematoria a Židovského hřbitova. Není divu, že se výuka náročného tématu z české minulosti, k jakým bezesporu patří i naznačená „historie ghetta“, opírala na prvním místě o precizní výklad zkušených lektorů. Žákům se během dne postupně věnovali pan Mgr. Jan Špringl (vedoucí vzdělávacího oddělení), paní Mgr. Naďa Seifertová a pí Mgr. Petra Pěničková.
Ač se na první pohled jednalo o klasické frontální vyučování, díky všudypřítomným silným vzdělávacím motivům ve smyslu prezentace doby, kdy se zde obyvatelstvo ve městě měnilo v závislosti na transportních vlnách, byli žáci stále pod vlivem jedné z nejvíce ponurých epoch naší novodobé historie… např. při návštěvě jedné z muzejních budov si žáci vyzkoušeli, jak málo bylo životního prostoru na cimrách, dozvěděli se, že s přídělem ¼ chleba museli zdejší Židé vydržet minimálně tři dny, stáli na kolejích, po nichž kdysi do města přijížděly, ale také z něj odjížděly transporty s dospělými i dětmi, viděli pohřební vůz i dřevěné rakve na mrtvé, na závěr se z pietních důvodů na chvíli zastavili i na Židovském hřbitově. Vzdělávání v Terezíně má oproti jiným muzeím velkou výhodu v tom, že nikdo z jeho návštěvníků nemůže jen tak projít expozicemi a nepovšimnout si zcela ojedinělých instalací – citlivě vytvořených zákoutí s hromadami složených kufrů, s pověšeným prádlem, s malými studenými kamny, s odloženými prošoupanými botami apod. Z bezprostředních reakcí žáků na naše dotazy ohledně učení v muzeu vyplynulo, že je i pro ně samotné těžké dělat hned nějaké závěry z návštěvy Terezína, což samo o sobě svědčí o výrazné edukační stopě, kterou ve většině z nich zanechává poznávání života v židovském městě.
Za zvláštní poznámku stojí i stálá nabídka edukačních aktivit zdejšího vzdělávacího oddělení, z níž si školy mohou vybírat také např. oblíbenou výuku realizovanou ve formě filmové projekce. Pro další skupinu školáků (ze ZŠ Lubenec) pro tentokrát vzorně zajistil promítání filmu režiséra Karla Kachyni „Poslední motýl“ s výkladem jeden ze zdejších lektorů, pan Mgr. Pavel Straka. V neposlední řadě bychom se rády podělily o dobrou zkušenost, že zájemci z řad učitelů, a to nezávisle na tom, zda patří k pokusnému ověřování či nikoliv, mohou při návštěvě Terezína objednat pro žáky i zajímavou besedu s pamětníkem nebo se zúčastnit workshopu „Školákem v protektorátu“. Všechny tři v závěru popisované netradiční podoby zdejšího muzejního vzdělávání můžeme coby koordinátoři projektu „Vzdělávací programy paměťových institucí do škol“ každému učiteli i všem žákům vřele doporučit!
Dne 11. října 2017 zapsala Mgr. Kateřina Tomešková, Ph.D., koordinátorka vzdělávacích programů
