V tomto příspěvku si přečtete rozhovor s režisérkou PhDr. Ivanou Křenovou k 75. výročí konce druhé světové války. Ivana Křenová po necelém roku realizace dokončila v roce 2016 dokumentární film „Křižovatky osudů: Život bývalých „dětí P. Pittra“. Ten pojednává o výpovědích pamětníků, kteří přežili druhou světovou válku a její následky i díky pomoci humanisty Přemysla Pittra. Ivana Křenová se nám svěřila o průběhu tohoto specifického natáčení v Izraeli, neocenitelném přínosu Pavla Kohna či těžko představitelném zážitku natáčení na mrakodrapu.
Když vás lidé pustí do svých vzpomínek, do svých domovů, svých životů, vždycky si vytvoříte osobní vztah, říká režisérka Ivana Křenová.
Jak se zrodila Vaše spolupráce s Národním pedagogickým muzeem a knihovnou Jana Amose Komenského (NPMK)?
Spousta hezkých a užitečných projektů a dokumentárních filmů vznikne z toho, že se potkají stejně zapálení a naladění lidé, kteří si porozumí a jde jim o společnou věc. Tak tomu bylo i v případě spolupráce s NPMK. Při natáčení projektu Orbis Pictus jsem se potkala s paní ředitelkou Markétou Pánkovou a také s Pavlem a Rut Kohnovými. Pavel byl jedno z Pittrových dětí a zároveň ten, který sbíral materiál o Pittrových dětech a psal na toto téma knihy. Setkali jsme se na několika akcích v Pedagogickém muzeu a také při natáčení pořadů pro Českou televizi. V roce 2010 jsme byli paní ředitelkou Pánkovou osloveni, abychom zachytili s kamerou atmosféru setkání Pittrových dětí v Izraeli při příležitosti předání pamětních medailí Přemysla Pittra. A právě tady, při osobním setkání, se zrodil nápad zachytit jejich vzpomínky.
Když jste poprvé uvažovala o myšlence natočit dokumentární film o „Dětech Přemysla Pittra“? Znala jste dobře jeho osobnost v historickém kontextu?
Ta myšlenka vznikla velmi přirozeně – když jsme natáčeli s manželem, kameramanem Miroslavem Křenem, v Tel Avivu, uvědomila jsem si, jaký je to unikátní moment, mimořádné setkání a také příležitost vyzpovídat účastníky tohoto setkání. Ale nebyl čas, akce měla svůj harmonogram a my jsme měli na každého pamětníka jen pár minut. Vzpomínám si, že jsme seděli s Yehudou Baconem v knihovně na velvyslanectví, on se ponořil před kamerou do svých vzpomínek. Byli jsme zcela zaskočeni tím, jak barvitě a přitom s nadhledem líčil neskutečné osobní zážitky. Najednou někdo zaklepal na dveře s tím, že předávání medailí začíná.... Museli jsme natáčení přerušit uprostřed věty a v tu chvíli mi došlo, že příběhy a vyprávění jednotlivých „dětí“ jsou natolik zajímavé, upřímné, osobní, nezpochybnitelné a pro budoucnost nesmírně důležité, že jsme se ještě hned ten den domluvily s Markétou Pánkovou na tom, že vytvoříme ucelený projekt. Natáčení v Tel Avivu také prohloubilo přátelství s Kohnovými. V tom byla pro další natáčení velká výhoda – Pavel Kohn už vzpomínky a příběhy dětí Přemysla Pittra zachytil v knihách, bylo tedy co studovat a na co navazovat. Osobní svědectví zachycené kamerou, v době, kdy se v médiích objevovaly zprávy o popírání holokaustu, nám přišlo naprosto zásadní.
O Přemyslu Pittrovi jsem toho moc nevěděla, jméno jsem znala, ale souvislosti příliš ne. Krátce před tím, než jsem se seznámila s Pavlem, jsem natáčela dokumentární film o tom, jak vzniká opera Brundibár s Dětskou operou Praha. Vzniklo z toho DVD, na kterém jsou kromě záznamu opery také zachyceny vzpomínky těch, kteří se Brundibára účastnili v Terezíně. Při této příležitosti jsem na jméno Přemysla Pittra narazila, a také na informace o Miličově domě a Hagiboru. Nicméně o osudech dětí, které zachránil Přemysl Pitter, jsem se dozvěděla právě až od Pavla při našem prvním setkání. K tomuto „osudovému“ momentu došlo ve Francii, ve vesničce Audabiac, kde jsme s manželem natáčeli film o dětech z dětských domovů, které zde trávily léto. Konaly se tu umělecké dílny a různá setkání, výstavy a koncerty. A právě sem přijel na besedu s dětmi i Pavel Kohn. Jeho žena Rut zde vystavovala své obrazy s tématikou Komenského. Tady jsem se dozvěděla podrobnosti o Pavlově osudu a o „akci zámky“.
Jak probíhalo natáčení dokumentu a co všechno obnášelo? Dokázala jste si vytvořit určitý speciální vztah k oněm „dětem“?
Byla jsem moc ráda, že se paní ředitelce Markétě Pánkové podařilo tento nápad velmi rychle prosadit. Bez jejího osobního přispění a spolupráce s paní doktorkou Lenkou Lajskovou, která na projektu také od začátku spolupracovala, by to nešlo. Chtěli jsme odjet opět co nejrychleji točit do Izraele, uvědomovala jsem si, že většině pamětníků bylo v té době přes osmdesát let a že je potřeba začít točit co nejdříve. Jenomže v tu dobu se komplikovala politická situace v Izraeli, a tak jsme začali natáčet jako první tzv. německé děti. Tady se ukázalo, jak velká a nezastupitelná byla role Pavla Kohna, který s nimi byl v kontaktu a doslova nám „otevíral dveře“, navíc i tlumočil. Pro nás bylo dojemné sledovat už samotné setkání Pavla a „německých dětí“. V tu chvíli jsem si uvědomovala, co se Přemyslu Pittrovi podařilo – děti, které aniž by mohly za to, že byly za války na nepřátelských stranách, se o několik desítek let později vítaly jako nejlepší přátelé. Z toho by měl Přemysl Pitter určitě velkou radost! Nejvíc mi z německých dětí utkvěl v mysli asi Hans Wunder. Jeho život Přemysl Pitter ovlivnil zásadně. Stal se totiž jakýmsi Pittrovým pokračovatelem. Po odchodu do důchodu začal dobrovolně vyučovat němčinu děti uprchlíků.
Natáčení v Izraeli nám pomohla naplánovat a zorganizovat přímo v Izraeli Magda Bar-Or. Ona byla tou, která udržovala kontakty se všemi dětmi Přemysla Pittra a také s Pedagogickým muzeem, hlavně s paní Marií Chrobákovou. Měli jsme tentokrát výhodu, že jsme se s izraelskými „dětmi“ už znali. Samotné natáčení nebylo ani tak náročné pro nás, jako pro ně samotné. Hovořit několik hodin, navíc před kamerou, o věcech a událostech, které by nejraději zapomněly, bylo leckdy hodně namáhavé. Všechny byly však nesmírně vstřícné a věděly, že jejich svědectví se stane součástí historie a že je tedy moc důležité. Když vás lidé pustí do svých vzpomínek, do svých domovů, svých životů, vždycky si vytvoříte osobní vztah. V tu chvíli spolu něco prožíváte, něco, co se prostě stane součástí vašeho života. Já si teď například vybavuji, jak se paní Maud Beer podařilo zařídit natočení záběrů z jednoho z nejvyšších hotelů v Tel Avivu. Můj manžel pronesl přání: „Rád bych natočil nadhled a nejlepší by to bylo z tohoto hotelu.“ Maud odvětila: „Tak to jdeme zkusit teď hned!“ V Izraeli, kde jsou ta nejpřísnější opatření, kam vás s kamerou bez povolení nepustí vůbec nikam, přišla Maud do recepce s tím, že byla v koncentračním táboře a že točíme její vzpomínky. Recepční zavolala asi třicetiletou manažerku. Ta se na Maud usmála, řekla jí, že je Polka a že její babička byla také v koncentráku. Během pěti minut jsme měli ochranku, která nás doprovodila na střechu hotelu. Tak vznikly asi za dvacet minut nadhledy na Tel Aviv s Maud.
Bylo milé, jak si mezi sebou Pittrovy „izraelské děti“ volaly a předávaly informace o tom, kde zrovna točíme, kam jedeme, u koho zrovna jsme, jak to probíhalo. Proto nás po příjezdu do Haify zaskočilo, že jsme se najednou nemohli dozvonit na Magdu Bar-Or. Nebyla doma. V hotelu na nás pak čekala zpráva od Rut Aviram, že je Magda v nemocnici. Moc se na natáčení těšila. Měli jsme před sebou ještě tři dny natáčení. Magdě lékaři ovšem sdělili, že ji pustí nejdříve za týden. Ona však toho chtěla tolik říci, podělit se o svoje vzpomínky, že se nechala pustit z nemocnice dříve. Proto jsme s ní měli možnost točit ještě alespoň dvě hodiny před odjezdem na letiště. Těžko se jí dýchalo. Měla jsem pocit, že musíme natáčení ukončit. Jinak by nám uletělo letadlo. Domluvili jsme se tedy, že se brzy vrátíme a budeme pokračovat. Bohužel jsme to nestihli. Magda se toho už nedočkala.
Čím se toto specifické natáčení lišilo od Vaší běžné praxe?
Především v tom, že jsme točili v „miništábu“. V Německu ve čtyřech - kameraman, zvukař a technik v jedné osobě, já jako režie a Pavel Kohn. V Izraeli pak jen ve dvou. Pavel se na cestu do Izraele už zdravotně necítil. Natáčet s manželem ve dvou jsme zvyklí i z jiných projektů. Hlavně v zahraničí je to trochu stres. Musíte myslet na spoustu věcí navíc mimo svou profesi, nicméně v tomto případě to bylo opravdu nutné. Zastávám názor, že čím více lidí se nachází na place při natáčení osobních vzpomínek, tím větší je tréma účinkujících. Navíc se hovořilo o velmi intimních a niterných věcech a každý člověk navíc by tu intimitu narušil. Natáčení a vyprávění bylo velmi křehké. Někdy stačilo, aby došla kazeta v kameře a my museli natáčení na minutu přerušit. Následně navázat již bylo obtížné. Nedostatek času zažíváme snad při každém natáčení. Ihned po vypnutí kamery jsem věděla, že bych toho chtěla mnohem víc - více záběrů, akcí, prostřihů. V tomto případě byl ale limitující nejen čas, ale i věk a únava. Obdivuji všechny, že to s námi s úsměvem vydrželi. Jednou věcí bylo zachytit vzpomínky, druhou pak pořídit ilustrační záběry a také natočit archivní materiály, které měly „děti“ doma. Natáčení bylo jiné i v tom, že se nás vyprávění hluboce dotýkalo. Několikrát jsem se přistihla, že mi přeskočil hlas, že jsem nebyla schopná místy vstřebat tu hrůzu, o které se vyprávělo. Vždycky jsme ovšem končili pozitivně, protože jsme si povídali i o jejich současném životě.
Přemýšlela jste o pokračování osvěty tohoto záslužného tématu?
Pokračování jsme plánovali především s těmi, kteří žili v Čechách, ale bohužel už nebyli schopni natáčení. Ještě tu však máme paní Blanku Sedláčkovou, bývalé „milíčovské dítě“ a pozdější spolupracovnici P. Pittra. Moc se jí před kameru nechce, ale pokusím se s ní přece jen domluvit. I její vzpomínky by dokreslily dobu a život Přemysla Pittra. Dále jsme často mluvili s Pavlem Kohnem o tom, že příběh Přemysla Pittra je natolik výjimečný, že by si zasloužil zpracovat do podoby hraného filmu. Pavel to už nestihne, ale třeba k tomu jednou dojde. Tím by vzpomínky „dětí“ posloužily i jako studijní materiál.