Tento rozhovor vznikl se světovým kytarovým virtuosem, skladatelem, profesorem pražské Akademie múzických umění (AMU), Štěpánem Rakem. Sešli jsme se v jeho útulné domácnosti v pražském Radotíně, kde také vyrůstal. Povídali jsme si o jeho začátcích v hudbě, o vztahu k J. A. Komenskému, jemuž věnoval kus života, nebo také o jeho ryzím přátelství s hercem Alfredem Strejčkem.
Komenský je náš život, říká o sobě i za Alfreda Strejčka Štěpán Rak
Jak se v dětství projevoval váš hudební talent?
Zprvu to byl talent výtvarný, proto mě rodiče přihlásili na Střední odbornou školu výtvarnou Václava Hollara v Praze, kde jsem čtyři roky studoval. Již před tímto krokem jsem však projevoval určitý hudební talent ve zpěvu a rodiče ho podpořili tím, že mne přihlásili také do houslí. S kamarádem Ferdou jsme chodili ke koncertnímu mistru České filharmonie Josefu Kozovi v Radotíně[1]. Posléze jsem začal hrát na basu a na kytaru, která se tehdy líbila děvčatům. (úsměv) Začátky však nebyly vůbec dobré. Pan učitel Jiří Keller mi říkal, že mám olšové ruce. To mě tehdy zdravě naštvalo. Pustil jsem se do cvičení a tím jsem se vlastně stále zdokonaloval. U pana učitele jsem to nakonec dotáhnul až na konzervatoř. Poté jsem studoval na AMU, kde jsem byl první v historii, kdo dělal přijímací zkoušky v oboru „skladba na kytaru“ se skladbou Hirošima[2].
Ze studenta se následně stal pedagog. Kde jste začínal?
Rovnou na Pražské konzervatoři. Nicméně můj kádrový profil nebyl úplně nejlepší, protože jsem spoluautorem mnoha písniček Jardy Hutky[3]. Nemohl jsem učit hlavní obory, ale hudebně dramatické oddělení, odkud Odtud mám dodnes konexe na lidi z hereckého prostředí. V roce 1982 se otevřelo na AMU oddělení kytary a od té doby zde pracuji. V druhé polovině 70. let jsem učil také na konzervatoři ve Finsku. V roce 2000 mě prezident Václav Havel jmenoval historicky prvním vysokoškolským profesorem kytary u nás, za což jsem mu nesmírně vděčen. Dnes při zkráceném úvazku učím především improvizaci, což dopomáhá k pohotovosti ve znalosti a orientaci nástroje.
Jakým způsobem jste se poprvé dostal ke Komenskému?
Tento způsob je velmi prozaický a zvláštní. Bylo to v době působení na konzervatoři. Tehdy jsem ještě musel v zimě ve sklepě nabírat uhlí a zatápět. Zrovna při této aktivitě jsem slyšel, jak někdo klepe na dveře. Vešel pán, který se představil jako Alfred Strejček[4]. Zeptal se mě, zda bych se s ním podílel na projektu „Komenský“. Do dneška si pamatuji, jak jsem ho zespisovnil se slovy: „Pane Strýčku, na to čekám celý život!“. (úsměv) Od roku 1988, v době totality v ilegalitě, jsme tedy začali zpracovávat myšlenky „Obecné porady o nápravě věcí lidských“, Fred[5] textově, já hudebně. Projekt jsme nazvali „Vivat Comenius“. V začátcích nám velice pomohla, díky své odbornosti a také svým kontaktům, významná komenioložka Markéta Pánková[6]. Proto jsme mohli s pořadem vystoupit na mnoha univerzitách, v úžasných koncertních sálech, kostelech… Projeli jsme s tímto pořadem třicet čtyři zemí na čtyřech kontinentech, hráli jsme asi sedm set představení. Nemohu pochopit, že se Fred naučil Komenského v osmi jazycích a texty umí dodnes.
Vystupovali jste ještě s někým dalším?
Například jsem při velkých oslavách čtyřstého výročí Komenského v roce 1992 zkomponoval druhou verzi komorně orchestrální, do které jsme zapojili další výborné muzikanty - houslistu Jaroslava Svěceného, violoncellistu Mirka Petráše a mého prvního absolventa z AMU, kytaristu Mílu Klause. CD jsme nakonec museli vydat sami, protože Komenský prý nebyl tehdy komerčně zajímavý. Vzhledem k tomu, že Komenský toužil po tom, aby jeho dílo bylo rozšířeno všem národům světa v jejich jazycích, rozhodli jsme se, že uděláme i verzi mezinárodní, kde se jazyky po sobě střídají. Ohlas byl ve světě enormní - získali jsme dokonce speciální ocenění od organizace UNESCO za propagaci Komenského z rukou generálního ředitele Johna Marshalla. S projektem jsme vystupovali před samotnými králi, císaři, parlamenty, ministerstvy, před prezidentem Havlem. Komenský je náš život.
S tímto záslužným projektem jste vystupovali desítky let. Těch společných zážitků musí být požehnaně, že?
Jistě. Podělím se alespoň o malý zlomek.
S Fredem jsme jeli do Naardenu[7] starým Renaultem. Ten měl ještě tehdy nádrž na tisíc kilometrů. Po různých zastávkách například v Belgii jsme přijížděli konečně k památníku, kde se nedalo prakticky zaparkovat. Ono místo jsme museli po mnoha neúspěších různě objíždět. To byl důvod, proč jsem vyslal – říkám tomu „střelnou modlitbičku“ – aby někdo odjel. Za malý moment se tak stalo, zacouvali jsme a v tom Fred vykřikl. Myslel jsem, že jsme někoho přejeli. Ukázalo se, že na tachometru je 0,000! V médiích jsme pak hovořili o tom, že Komenský vynuloval tachometr. (smích) V katedrále jsme poté vystoupili před královskou rodinou a dalšími tisíci lidmi. Na konci všichni do jednoho s námi zpívali ve stoje. Nezapomenutelný zážitek.
Pro turné po Novém Zélandu jsem zkomponoval verzi kytarovou také pro Maory ve vesnici Cormendal. Jednoho z koncertů se zúčastnila také maorská královna. Obecně se ví, že Maoři mají v sobě obrovskou muzikalitu. Na místě pro osmdesát lidí bylo namáčknutých dvě stě včetně dětí a kojících maminek. Při poslední myšlence „tempus erit“ jsem odcházel ven, při tom jsem zpíval a hrál na kytaru. Bylo neuvěřitelné, že mě všichni následovali. Venku mi maorský náčelník Waga-Unga udělil „official welcome“ potřením nosů a daroval mi vzácnou mušli ze dna oceánu. Fred a já jsme se stali čestnými občany maorského rodu. Jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě mě potkal záhy. Přišla za mnou asi šestiletá holčička se slovy: „Podívejte se, z čeho se tady učíme“ a podala mi do ruky usmolenou knížku s nadpisem „Schola ludus – J. A. Comenius“. V Evropě disponujeme stále novými pedagogickými metodami a maorské děti se učí podle Komenského…
V roce 1996 nám volal jeden člověk z Brna, že se má šrotovat pět tisíc kusů (na hmotnost) těžkých knih Komenského. Panu majiteli jednoduše překážely ve skladu. Zničení knih jsme pochopitelně nemohli dopustit a knihy jsme tak za nemalou cenu odkoupili. Nakonec díky Františku Derflerovi[8] a dobrovolníkům byly naskládány do kulisárny Národního divadla v Brně a poté jsme oslovili tehdejší ministerstvo školství, zda by mohly být knihy zdarma rozváženy do škol, například maturantům. Odpověď byla kladná, nicméně bychom je museli ve vlastní režii rozvážet sami. To bylo časově neuskutečnitelné. Nakonec jsme v jednom televizním pořadu veřejně vyslovili, že si může kdokoliv knihu vyzvednout jako dar. Ještě jsme lidi požádali, aby s knihou tak zacházeli. Během týdne knihy zmizely. Na našich štacích jsme pak tu a tam zjistili, že se knihy objevují různě po stáncích za cca 500 Kč. (smích) Ve výsledku se ale snad dostaly k lidem, co o ně opravdu stáli.
Mohl byste vyjádřit myšlenky Komenského, které ve vás nejvíce rezonují?
Je jich nepřeberné množství. Vyberu jednu společenskou, která je stále aktuální. „K vládě jsou stále přijímáni lidé chabých mravů, lidé nepevní, lidé usilující o moc. Zákony vlastní země pak překrucují a tvrdí, že to prý státní zájem vyžaduje.“
Další myšlenka se skvěle hodí i do profesního života: „Ať konáš cokoli, vždycky vyber věcí nemnoho, neboť mnohost rozptyluje, nemnohost soustřeďuje…“
Jsou i takové, které pomohou při nelehkých časech: „S temnotami není třeba svádět zvláštní boj, přinese-li se Světlo, neboť pak ustoupí samy sebou.“ nebo také „Čím temnější je tma, tím méně světla stačí“.
Nade vším dominuje myšlenka: „Vše na tomto světě se dá napravit jen jemným teplem lásky, poněvadž jinak je to nemožno“.
Mohl byste nakonec popsat Váš osobní vztah k Alfredu Strejčkovi?
Jeden z nejvýznamnějších hudebních kritiků John Botton, který kytaru téměř nebere jako nástroj, po mém koncertu ve Wellingtonu na Novém Zélandě začal svou kritiku slovy: „Ve světě kytary jsou špatní kytaristé, průměrní kytaristé, dobří kytaristé, vynikající kytaristé, excelentní kytaristé a Štěpán Rak“. Kdybych to měl aplikovat na Freda, tak to řeknu asi takto: „Ve světě přátelství jsou nedobří známí, dobří známí, blízcí známí, přátelé, dobří přátelé, úžasní přátelé a Alfred Strejček.“
Je to chlap, který v každé situaci dodrží slovo, nezradí. Ať se děje, co se děje, je na něj spoleh. V rámci svých možností pomůže každému, ve své situaci okolo sebe rozdává lásku a humor. Je to kluk, co žije život Darrella Standinga[9] se vším všudy. Jeho vnitřní osvobození je obdivuhodné. Je indiánským bojovníkem ve stylu Jaroslava Foglara, který byl mimochodem velkým obdivovatelem Komenského a jeho ideály například realizoval v Hoších od bobří řeky. Motto Freda je „ZNOVU“. I při svých patáliích tvrdí, že žije jedno z nejhezčích období v životě, což je mimo jiné zmiňováno v nové knize Hrejme dále…: aneb jak jsme přežili osobní katastrofu[10]. Když mám kolikrát vztek, hned si na něj vzpomenu. Fred je neskutečně inspirativní osobností. Dík za den, kdy jsme se poznali.
[1] Kytaru objevil vlastně z nouze. Napřed hrál na housle, ale trápil se, i když ho učil koncertní mistr České filharmonie J. Koza. Ten potom zemřel a Š. Rak od té doby sarkasticky poznamenává, že neví, zda následkem nemoci, nebo jeho hry.
[2] Skladba získala první cenu v mezinárodní soutěži mladých skladatelů v Československu v r. 1973. Š. Rak posléze skladbu přepracoval pro symfonický orchestr.
[3] Jaroslav Hutka musel v r. 1978 v rámci akce Asanace opustit Československo. Š. Rak složil pro J. Hutku např. písně Cizinci, Litvínov či Pyžamo.
[4] Alfred Strejček je český herec, dabér, moderátor, popularizátor J. A. Komenského.
[5] Domácky Alfred.
[6] PhDr. Markéta Pánková je ředitelka Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze.
[7] Nizozemské město, kde je J. A. Komenský pohřben. Nachází se zde Muzeum J. A. Komenského.
[8] Tehdejší ředitel Národního divadla v Brně.
[9] Hlavní postava knihy Tulák po hvězdách (Jack London).
[10] Kniha dvou osobností (Alfred Strejček, David Vávra) popisujících svůj boj s náhlou nemocí, která je upoutala na lůžko. Bojovali a bojují nejen o to, aby mohli opět chodit a být soběstační, ale aby vůbec přežili.
Dvě různé, a přesto tak podobné výpovědi o stavu duše, která bojuje o přežití a o kvalitu života.
