Rozhovor s hercem Janem Potměšilem

Do Národní kavárny v Praze přijel na vozíku muž rozdávající úsměvy a neobyčejnou energii. Elán, radost, pokora. To vše vyzařovalo z člověka, který je po desítky let velkou inspirací a také jedním ze symbolů sametové revoluce. O její ideály bojoval tak, až se mu málem staly osudnými. Z jedné ze „spanilých jízd“ auto, ve kterém seděl,  havarovalo a dlouho to vypadalo, že se z kómatu již neprobudí. Řeč je pochopitelně o herci Janu Potměšilovi. Ten s námi zavzpomínal na svá školní léta, která byla ve značné míře propojená s natáčením filmů a seriálů, na život v komunistickém režimu, na rok 1989 v souvislosti s odkazem J. A. Komenského či na zmiňovaný úraz, který jej v dalším životě naprosto zásadně ovlivnil.

 

Komenský vždy toužil po svobodě, pro kterou žil. Myslím, že zde zanechal spoustu energie, ze které jsme i my čerpali, vzpomíná na rok 1989 herec Jan Potměšil.

 

Jak vzpomínáte na svá školní léta? Již tehdy jste musel kombinovat školu se svou hereckou dráhou…

Vzpomínám na ně hezky. Myslím, že proběhly bez zásadních potíží, problémů. Škola mě bavila, předměty mne zajímaly. Na druhou stranu jsem taky uměl zazlobit, byl jsem normální živé dítě. Také mě velice zajímal sport[1]. Asi ve druhé třídě jsem byl pozvaný na konkurz spolu s dalšími dětmi do filmového klubu na Národní třídu. Nakonec nás vybrali tři a poté jsme natáčeli pořad pro nedělní dopoledne. Pro mě to byl mimořádný zážitek, ale došlo mi to až
o několik let později. Při natáčení v televizním studiu jsem se ocitl ve světě dospělých. Situaci jsme chvíli zkoušeli, třeba se napoprvé nepovedla, ale při druhém či třetím pokusu pan režisér řekl: „Dobré, hotovo“. Mě fascinovalo, že tak rychle se může dojít k finálnímu tvaru, byť po částech, ale relativně rychle. To jsem ze školy neznal. Látku jsem se vždy doučil, abych držel krok s ostatními. Takto to bylo po celou dobu školy[2], ale byl jsem rád, neboť jsem natáčel docela pravidelně a moc mě to bavilo. Veliká událost mě potkala v jedenácti letech, když jsem mohl natáčet v bakalářské povídce epizodu Lokomotiva s Vladimírem Menšíkem. Doteď to na mě působí jako zjevení. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl ztvárnit další role[3], ale přiblížil se čas rozhodnout, kam na střední školu. Ve čtrnácti letech to není úplně jednoduché rozhodnutí. Nakonec po poradě s rodiči padla volba na prestižní Gymnázium Wilhelma Piecka[4]. Škola byla náročná, musel jsem opravdu zabrat, ale dodnes vzpomínám na skvělé pedagogy, které jsem tam potkal. Během tohoto studia jsem moc netočil, protože jsem musel zvládnout školu. Hodně jsem sportoval a začínal jsem chodit do divadel či na koncerty. S blížící se maturitou bylo nutné se rozhodnout, co dál. Možností bylo více – například medicína, architektura nebo tělovýchova, nicméně mé další kroky nasměrovala úplně jiná okolnost. Pan režisér Ludvík Ráža mi nabídl roli v televizní inscenaci Hrátky. Natáčení byl pro mě tak silný zážitek, že jsem pochopil, že to chci dělat. Podal jsem přihlášku na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU)
a nedostal jsem se. Přihlásil jsem se tedy na přijímačky na Fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS) a tam jsem uspěl. Paralelně jsem točil seriál Třetí patro v režii Karla Smyczka, takže jsem se stále pohyboval v práci před kamerou. Cítil jsem, byť mě studium na FTVS velmi bavilo, že chci talentové zkoušky na DAMU zkusit znovu. Povedlo se.

Váš tatínek byl profesorem FTVS. Jak se projevovala jeho výchova?

Táta dokázal člověka skvěle motivovat. Vše, co dělal, dělal s velkým nasazením, radostí
a láskou. Dokázal každého nadchnout. Například mně vyprávěl, že ve svém prvním působišti spojil pro studenty biologii, češtinu i sport, a to tak, že šel se studenty na louku k řece, četl jim verše Jaroslava Seiferta a trochu si zaběhali. Všechny to ohromně bavilo (úsměv). Tato otevřená pedagogika byla však jednoho dne přerušena udáním s argumentem, že se má učit v lavici
a podle osnov. S tátou, mámou a sestrou jsem zažil nespočet sportovních aktivit s jistou vzdělávací nadstavbou a především s radostí.

Po mém vážném úrazu, kdy jednu dobu mým jediným pohybem, kterého jsem byl schopen, bylo to, že jsem mohl koulit očima, mi byl táta velkou oporou při rehabilitaci a hledání nové tělesné identity. Cílem bylo, abych dokázal být samostatný. I díky tomu jsem opět mohl žít naplno. Podařilo se mi vrátit ke své původní profesi a dokonce jsem mohl začít i sportovat. Objevil jsem lyžování v podobě monoski[5], jízdu na kole (handbike), plavání nebo jízdu na kánoi. To vše jsme s tátou postupně objevovali a mně to přinášelo obrovskou radost. I díky otcově výchově jsem později dokázal třeba právě při lyžování vnímat své tělo, lyži i svah jako jeden celek.

Váš tatínek nemohl za socialismu dlouho učit. Mám pravdu, že vás tyto okolnosti později značně ovlivnily?

Zcela určitě. Postoj rodičů jsem začal vnímat poměrně brzy. U nás doma se o politice a životě normálně mluvilo. Postupně mi docházelo, že na jedné straně je v jakési „venkovní fasádě“ pouze jedna daná rétorika médií, na straně druhé skutečný život občanů obyčejných lidí. Začínal jsem reflektovat skutečnosti jako tzv. železná opona, sovětská okupace v roce 1968 nebo cenzura, u níž bych jako příklad uvedl nesmyslný zákaz sledování filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, za který dostal Miloš Forman „Oscara“. Začal jsem si dávat věci do souvislostí. Kladl jsem si otázky, proč jeden umělec může vystupovat a druhý to má zakázané. Postupně jsem začal potkávat lidi, kteří na tyto problémy nahlíželi podobně. Navíc jsem věděl, že moji rodiče nemohli dělat práci, kterou by chtěli. Nesouhlas s režimem, především s nesvobodou, byl zřejmý. Přes tzv. šuškandu jsem se dozvídal o velkých akcích, setkáních a shromážděních, jako oslavy založení republiky či připomínání okupace.
V lednu roku 1989 při tzv. Palachově týdnu to nebylo nikde napsáno, ale všichni jsme tam byli…

A vy jste se coby student při něm velmi intenzivně zapojil…

Ano, byl jsem toho součástí. Je symbolické, že čin Jana Palacha a jeho výzva, abychom nesklonili hlavu, se v roce 1969 stal symbolicky předstupněm pádu režimu o dvacet let později. Zásahové jednotky policie zasáhly s nevídanou brutalitou. Možná si policie myslela, že nás zastraší, ale opak byl pravdou. Druhý den přišlo dvakrát tolik lidí, a to absolutně nečekala. Myslím, že jsme přestávali mít strach. To bylo zásadně důležité. Byli jsme nastaveni v rovině: „Dobře, tak mě tím obuškem zmlaťte, já ale přijdu znova.“ Pamatuju si, jak na mě z davu vyskočil nějaký civil, který mě zadržel. Byl jsem odvezen na policejní stanici, kde jsme společně s ostatními dlouho čekali na výslech. Večer jsem měl mít divadelní představení. Naštěstí kolegové z Divadla DISK byli laděni podobně jako já, takže z toho nebyl ve výsledku průšvih.

Řeknu vám takovou dnes už úsměvnou vzpomínku z těchto dní. Bylo pozoruhodné vnímat, jak funguje psychologie davu. Ti, co automaticky utíkali, byli naháněni jako oběť jak policajty s obušky, tak „tajnými“ v civilu. Nějak intuitivně jsem tomu porozuměl, takže jsem naopak neutíkal a nikdo si mě nevšiml (úsměv).

Kroky režimu se stávaly stále absurdnějšími. My absolutně nepochybovali. Věděli jsme, že naše cesta je správná a jediná možná.

„Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár ty ať pominou, ať už pominou…“ Marta Kubišová a její Modlitba pro Martu – symbol odporu vůči okupaci v roce 1968, znak sametové revoluce v roce 1989. Píseň vznikla za velmi nelehkých podmínek na motivy Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. Vidíte mezi Komenského odkazem a rokem 1989 jisté souvislosti?  

No… (povzdech) Úplně jste mi připomněl tu atmosféru na Václavském náměstí, kde jsem byl na balkoně. To samé na Letné… Marta Kubišová je fascinující osobností, mimořádnou ženou, kterou pro její odvahu velice obdivuji. Jak v sedmnáctém století, tak na konci osmdesátých let dvacátého století se jednalo o střet. Střet hodnot, střet vidění světa. Jan Amos Komenský ve své době zažíval podobný střet filosoficko-náboženského uchopení světa, mocenských soubojů… Komenský všechny okolnosti v širších souvislostech vnímal. I přes zdánlivou bezvýchodnou situaci žil v naději nápravy světa, věřil ve svůj návrat domů… Vidím v tom modelovou situaci, která se děla za vlády komunistické strany. Stejně jako Komenský i lidé v Československu
(a v dalších zemích Východního bloku) přestali postupně podléhat strachu a chtěli vyjádřit svoji pravdu, své přesvědčení. Touha lidí po svobodě byla tak intenzivní, že to nemohlo dopadnout jinak. Rozhodnutí jedince v takovém masovém měřítku mělo obrovskou energii, která byla silnější než snaha druhé strany. Jsem šťastným člověkem, že jsem u toho mohl být nejen kvůli mé generaci, ale i generaci rodičů a prarodičů, ale především kvůli generaci našich dětí. Komenský vždy toužil po svobodě, pro kterou žil. Myslím, že zde zanechal spoustu energie, ze které jsme i my čerpali.

Zmínil jste svůj vážný úraz, který se přihodil při autonehodě při cestě z Ostravy do Prahy z další „spanilé jízdy“[6]. Po svém probuzení jste prokázal obrovskou mentální sílu. Mohl byste, prosím, přiblížit, na čem byla tato síla založena?

Okolnost, že jsem se dostal až na hranu, do situace mezi životem a smrtí, v rámci snahy
o naplnění ideálů sametové revoluce, hraje svoji roli. Po tříměsíčním kómatu mi došlo, že jsem dostal šanci. Pocítil jsem obrovský vděk a jistotu, že nás něco přesahuje. Vnímal jsem to jako dar, dar boží. Uvědomil jsem si, že mi byl život zachován. Cítil jsem vděk a naději. Žiju. Život trvá a já se ptám sám sebe: „Co dál?“. Je na mně, jak se rozhodnu. Všechno ve mně křičí, chci do života. Přichází poznání. Vše je možné, vše je v pořádku. Vše se děje v lásce.
I to, co vypadá na první pohled jako katastrofa, v sobě obsahuje jiskřičku nového počátku, nový život. Existují zákonitosti, zatím námi nepoznané. Nevíme, kdy poznání dosáhneme, ale buďme otevření a nemějme strach. To je naděje.