Zpráva z neformální hospitace edukačního programu „Šaman“/hudebně-dramatická dílna (České muzeum hudby, Národní muzeum, dne 22. 3. 2019)
České muzeum hudby je jedním z objektů Národního muzea. Budova, kterou najdete na Malé Straně, se nachází na místě bývalého barokního kostela sv. Máří Magdaleny. Architektonickým srdcem muzea je mohutná dvorana s průčelím, které si svým kouzlem dokáže získat zájem nejednoho dospělého návštěvníka… stejně působí i na většinu dětí…
Zvídaví druháčci ze ZŠ Jana Wericha v Praze, kteří jsou v Českém muzeu hudby již podruhé, tentokrát přicházejí kvůli tomu, aby si užili „šamanský rej“. Po přivítání a krátkém úvodu do tématu, žáci vyběhnou s velkou netrpělivostí za doprovodu lektorky do patra, odkud je krásný výhled na celý vnitřní prostor muzea. Na ochoze začne lektorka vyprávět malým školákům o vzniku budovy a jejím stavebním vývoji. Poté výklad směřuje k jednomu historickému období, kdy se tvary staveb i jejich částí záměrně všelijak točily a kroutily. Po splnění úkolu, založeném na soustředění se na pozorování dvorany volnými průhledy mezi zábradlím a na žákovských pokusech o popis zajímavé „věže“, následuje pro mladé badatele zasloužená odměna. Žákům jsou rozdány bublifuky a s radostí sobě vlastní začínají nadšení chlapci i děvčata vyfukovat menší či větší shluky duhových bublin do otevřené dvorany. Prostor ozvláštněný bublinami rázem nabývá v očích většiny dětí na novém významu. Zábavně laděnou aktivitu, s jejímž využitím se třída ve školní praxi dosud nesetkala, žáci mezi sebou hojně komentují. Za jejím zařazením do evokační fáze výuky lze na jedné straně pozorovat pedagogický zájem vytvořit vhodné podmínky pro rozvoj emočního vnímání školáků, aby bylo možné při učení co nejlépe využít edukační potenciál hudebně zaměřeného muzea, a na straně druhé jde o neotřelý způsob, jak podpořit komunikaci žáků a sociální vazby ve třídě.
Edukační program, jehož hlavním cílem je rozvinout vnímavost žáků k emočnímu dopadu hudby a prohloubit jejich vztah k hudbě jako takové, pak probíhá v učebně. Už na první pohled je jasné, že potemnělá místnost s velkým kobercem uprostřed, kterou osvětluje pouze nevelká solná lampa, je přímo ideálním místem pro předvedení nejrůznějších šamanských činností. Učení žáků v těchto atypických vzdělávacích podmínkách je vhodnou příležitostí k tomu, aby jim mohlo být zážitkovou formou předáno několik základní poznatků z oblasti hudební výchovy. Všechny prostory muzea jsou zároveň i místem, kde lze žáky kulturně kultivovat. Na praktických ukázkách se zde žáci učí porozumět tomu „o čem je hudba“, pokouší se jí třídit podle emocí, které vyjadřuje, uvědomují si její umělecký rozměr skrze příběhy. Žáci jsou vedeni jak k opakování rytmu za pomocí bubnování, tak i k vymýšlení vlastních nápadů, které se následně snaží s větším či menším úspěchem vybubnovat. Na vlastní improvizace dojde i v další části programu, kdy si malí pomocníci šamana mohou vyzkoušet hru na některý z připravených hudební nástrojů. Většina žáků je záhy nadšená z pestré palety zvuků, které vydávají rolničky, rumbakuličky, soudečky i všelijaká chřastítka. Ale úplně všechny žáky zaujme zcela unikátní zvuk dešťové hole (nástroj k vyvolávání deště pocházející z Austrálie).
Expoziční fáze výuky, pro niž je charakteristické tělesné uvolnění žáků, včetně velkého emočního výdeje, ústí do tzv. šamanského přeříkávání. Na samotném konci programu, který cílí k posílení emocí a rozvoji rytmiky, lektorka vybízí školáky ke zpěvu i k tanci. Obě tyto činnosti odjakživa patří k běžnému projevu toho, kdo vykonává funkci tlumočníka mezi lidmi a duchy nebo bohy. Po splnění úkolu namířeného na rozvoj motorických dovedností žáků přichází čas na celkové uklidnění. Žáci se učí vnímat své tělo – například naslouchají tepu svého srdce a snaží se vyťukat jeho rytmus za pomocí dvou malých kamínků. Z hlediska didaktického se jedná se o pedagogicky zdařilý most pro možný přechod žáků do poslední části programu, která má mít zklidňující efekt s případným relaxačním dopadem. Do samotného závěru výuky je navíc zařazena ještě jedna zajímavá učební situace, při níž jsou žáci seznámeni s existencí šamanských kouzel.
Díky takto koncipované hodině si žáci 1. stupně ZŠ odnášejí z návštěvy Českého muzea hudby kromě zážitku ze hry na několik hudebních nástrojů, zpívání i tance také DVĚ DŮLEŽITÉ INFORMACE: za prvé, že jedním z velmi účinných prostředků k navození příjemných pocitů a dobré nálady u člověka může být POSLECH OBLÍBENÉ HUDBY, která umí v lidském mozku zvýšit hladiny endorfinů a vyvolat pro spokojený život člověka tolik potřebnou radost... a za druhé, že HUDBU LZE POSLOUCHAT, ALE TAKÉ „DĚLAT“ KAŽDÝ DEN.
Závěry:
Předloženou výuku lze hodnotit jako podnětnou, protože poskytuje nejen značný prostor pro komunikaci lektorky se žáky i mezi žáky navzájem, ale také vytváří vhodné podmínky pro možný vznik interakce. Po vzoru školního kurikula mohou žáci v rámci popisovaného muzejně-edukačního programu objevovat, volit a organizovat zvuky a hudební nápady, stejně jako uvědomit si své pocity, sdílet je a vyjadřovat mezi sebou. Učí se o tom, jak se hudba používá ke konkrétním účelům a jakým způsobem může kultivovat přirozenou potřebu lidí při setkávání s hudbou. Hloubková analýza některých klíčových učebních situací přinesla rovněž důkazy o zdařilém zařazení muzikoterapeutických prvků do výuky mladších žáků. Spokojenost s učením v muzeu z pohledu pedagogického lze v neposlední řadě vyjádřit také pochvalnými slovy paní učitelky, která absolvovala „šamanský“ program se svými žáky: „Je velmi dobré přesouvat část výuky mimo školu. Přibližujeme tím školu běžnému životu, tam, kde by měla opravdu být… a muzeum je toho ideálním příkladem.“
Autorka programu: Bc. Marie Šťastná, hudebněhistorické oddělení (České muzeum hudby)
Lektorka programu: Bc. Marie Šťastná
Dne 26. března 2019 sepsala zprávu Mgr. Kateřina Tomešková, Ph.D., koordinátorka pokusného ověřování, která je zároveň autorkou fotografií.
