Zpráva z neformální hospitace edukačních programů „Cesta kolem světa“ a „Staré pověsti české aneb Jak to všechno bylo“ (České muzeum hudby, dne 4. 4. 2019)
Už jste někdy slyšeli, že by šla třída do muzea na vzdělávací program proto, že je toho dne bude učit skvělá paní učitelka? Nebo že by se šlo do muzea za odměnu a že by za naplánováním návštěvy paměťové instituce stáli rodiče malých školáků? Živým důkazem toho, že i takové důvody mohou sehrát významnou roli při výběru muzejně-edukačního programu, jsou dvě žákovské skupiny, které přišly na začátku dubna do Českého muzea hudby na programy „Cesta kolem světa“ a „Staré pověsti české aneb Jak to všechno bylo“.
Ať už se děti vydají na let balónem napříč kontinenty nebo na procházku úsvitem českých dějin zahalených do mýtické podoby, pokaždé na ně v hudebně zaměřeném muzeu čeká cesta plná poučení i zábavy spojená s poslechem a zpěvem nejrůznějších písniček. Během jedné jediné vyučovací hodiny se žáci setkají nejen s několika jinými jazyky, ale především s tradičními evropskými písničkami a s popěvky lidí žijících v Africe, Americe nebo v Asii. V rámci druhé hodiny jsou zvídavým školákům postupně převyprávěny nejznámější bájné příběhy (např. o praotci Čechovi, o Krokovi a jeho dcerách, o Bivojovi nebo o kněžně Libuši).
Díky vhodnému zařazení společných rituálů do učení, které umožňují rychlé přenášení mysli žáků v čase i prostoru, se zkušené lektorce daří od samotného začátku programu vytvořit skvělou atmosféru pro možný vznik individuálních i skupinových představ. Záměrně vytvořený prostor pro společnou realizaci té či oné psychomotorické aktivity je odrazovým můstkem pro nenásilné započetí diskuse se žáky o vybraných tématech z oblasti hudební historie, po níž zpravidla následuje zadání „hravé“ učební úlohy. Činnosti jako bubnování, hra na alternativní nástroje, rytmické vytleskávání melodií a sborový zpěv celé řady jednoduchých písniček, se těší u žáků velké oblibě. V prvním z předložených programů si žáci navíc můžou zcela legitimně zahrát například na kovboje a indiány nebo se pomocí nácviku drobného úklonou hlavy, sepjetím obou rukou a opakováním slova „Konnichiwa [koničiva]“ mezi sebou naučí japonsky pozdravit. Díky vhodnému střídání metod didaktické hry a dramatické výchovy ve výuce sklízí lektorka obdiv jak u žáků, tak i ze strany pedagogického doprovodu také během druhého programu, kdy jsou žáci opakovaně vybízeni ke vstoupení do rolí bájných postav. V rámci prvního úkolu se skupina chlapců a skupina dívek snaží formou pantomimy a gest přehrát úvodní část jedné z nejstarších českých pověstí. Poté se obě skupiny pokoušejí společnými silami vyjádřit pokračování děje této pověsti za pomoci živých obrazů. Tato učební situace je názorným svědectvím toho, že každé dítě se aspoň na chvíli zatouží stát jedním z hrdinů, o jejichž herojských činech se předává vyprávění z generace na generaci. Zvláštní příležitost ke společnému tvoření a „přezpívání“ jednotlivých bájných příběhů pak s radostí sobě vlastní vítají všichni účastníci programu.
Závěry:
Co se týče strukturování výuky, oba prezentované programy mají podobu klasické vyučovací hodiny: první část je věnovaná motivaci žáků, ve druhé – expoziční fázi – dochází na předávání nových poznatků, dovedností a zkušeností žákům, které probíhá prostřednictvím jejich aktivní účasti na zážitkových aktivitách. K dispozici jsou méně známé hudební nástroje (např. rourkový bubínek nebo zvonkohra), na které si děti mohou zahrát, a rekvizity, jež vhodně dokreslují různá prostředí. Třetí část programu je věnovaná fixování poznatků a zklidnění žáků. Obě muzejně-edukační lekce končí opakovaným zpěvem úvodních písniček (Ententýna, Housle, basa, klarinet, objedeme celý svět… a Ta naše zemi, zemička), do kterého se s velkým nadšením zapojují úplně všechny děti. Tuto aktivitu lze považovat za vyvrcholení skupinových činností probíhajících v rámci hudebně-pohybových dílen, které mají silný sociální přesah.
Přestože by se nezasvěceným pozorovatelům na první pohled mohlo zdát, že se jedná o velmi jednoduchý vzdělávací koncept, pak věřte, že je tomu přesně naopak. Za onou zdánlivou jednoduchostí se ve skutečnosti ukrývá bohatá pedagogická zkušenost lektorky a spousta času věnovaného reflexi klíčových učebních úloh. Z didaktické analýzy obou předložených programů vyplývá zjištění, že jejich současná podoba je výsledkem mnoha alternativních změn, které ve výsledku přinesly své ovoce: je zřejmé, že popisovaný způsob učení v muzeu založený na společném muzicírování a tvoření si žáci doslova užívají. Díky realizaci promyšleného spojení výuky se hrou se s velkou pravděpodobností žákům většina nových informací předávaných spolu se silným zážitkem hluboce zafixuje do paměti.
A také se může stát, že jednou… až tito žáci dospějí, tak si třeba někteří z nich vzpomenou na to, jak velkou radost kdysi sami zažili z vlastní produkce a ze zpěvu, a velice rádi pošlou své děti s paní učitelkou za vzděláváním do Českého muzea hudby…
Ke stažení:
Autorka programu: PaedDr. Lenka Pospíšilová (předsedkyně České Orffovy Společnosti, externí lektorka Českého muzea hudby)
Lektorka programu: PaedDr. Lenka Pospíšilová, hudební doprovod: Zbyněk Pospíšil
Poznámka: K oběma popisovaným programům byly vydány zpěvníky s metodikou.
Dne 9. dubna 2019 sepsala zprávu Mgr. Kateřina Tomešková, Ph.D., koordinátorka pokusného ověřování, která je zároveň autorkou fotografií
