Zpráva z neformální hospitace edukačního programu „Za rozmanitostí života na Zemi“ realizovaného ve výstavě „Světlo a život“ (Národní muzeum, dne 28. 2. 2019)
Vstoupit do výstavy „Světlo a život“, do níž edukační pracovníci Národního muzea v Praze připravili vzdělávací program „Za rozmanitostí života na Zemi“, znamená pro většinu návštěvníků velké překvapení – už s prvními kroky musí každý z nich sebrat odvahu a nechat se zcela pohltit tmou. Takové prostředí, v němž se člověk nemůže spoléhat na svůj zrak, nutí páťáky, kteří si toho dne přišli do nové budovy našeho největšího muzea zopakovat znalosti z přírodovědy, zbystřit ostatní smysly. Už při vchodu do první místnosti si získávají pozornost většiny zvídavých školáků pronikavé zvuky, s nimiž se do té doby v přírodě nesetkali. Pokud by mezi nimi byl aspoň jeden poučený pozorovatel přírody, pak by měl pravděpodobně i on velké problémy s jejich tříděním a také s úkolem přiřadit je k jednotlivým zvířecím druhům žijícím v úsporných světelných podmínkách. Vzhledem k tomu, že takový ekosystém je pro existenci člověka nevhodný, patří dosud i k méně probádaným oblastem.
Výuka žáků v minimalisticky osvětleném prostoru výstavy vychází z pedagogické zásady, že účinným spouštěčem úspěšného vzdělávání žáků v muzeu může být silný vstupní prožitek vycházející z vlastní praktické zkušenosti. Složitá orientace žáků v první částí výstavy společně s požadavky na poměrně náročný pohyb mezi instalačními přepážkami vytváří vhodné podmínky pro soustředění žáků na lektorský výklad o vybraných živočiších, kteří reprezentují schopnost přežít hluboko pod zemí. Díky zdařilým simulacím předváděným na monitorech (např. pohyb v půdě žížaly obecné) a bodově osvětleným modelům některých druhů (např. zvětšený macarát jeskynní nebo krtek obecný) mají žáci zcela ojedinělou příležitost zblízka pozorovat zástupce těchto druhů v jejich přirozeném prostředí.
Úspěšné pedagogické metody názorné demonstrace se využívá i v dalších výstavních prostorách, kde se postupně se zaměřením na zprostředkování života na povrchu naší planety zvyšuje i jejich nasvětlení. Je zřejmé, že díky takové instalaci se žákům daří pochopit (a také i mnohem lépe zvnitřnit) poučku, že takřka všechno přirozené světlo na Zemi pochází ze Slunce a bez jeho působení by se většina živých organizmů, včetně člověka vůbec neobešla. Výklad probíhající v samotném jádru expoziční fáze výuky je zpestřen o zajímavé poznatky z oblasti botaniky, přičemž lektorka se v rámci něj snaží žáky posledního ročníku 1. stupně přivézt ve znalostní rovině k očekávaným kurikulárním výstupům tohoto období pro základní školy – učí je všímat si rozmanitostí podmínek života na Zemi, zdůvodňovat podstatné vzájemné vztahy mezi organismy, nacházet shody a rozdíly v přizpůsobení organismů prostředí, včetně propojování znalostí ze školy s reálným pobytem člověka v přírodě. Můstkem k životu na světle se stává sysel, který si hloubí nory, ale zároveň si obstarává potravu na rovinných plochách. Výklad o životu na světle je pak ponejvíce zaměřen na zelené rostliny a na popis exponátů z odlišných ekosystémů.
Vizuálně přitažlivý postup výstavou „ze tmy do světla“ je pro některé žáky natolik atraktivní, že mají zájem si výstavu projít ještě jednou sami. Pozorování žáků v rámci hospitace předložené výuky přináší mimo jiné také didakticky cenné svědectví o tom, že se na počátek výstavy z vlastního zájmu vrací hned několik dvojic a dokonce i jedna větší skupina, tvořená pěti žáky. V rámci času věnovanému opakování učiva se jednotlivé skupinky zastavují hned u několika přírodnin, znovu jim věnují zvláštní pozornost a diskutují mezi sebou o tom, které z nich jsou z jejich pohledu nejzajímavější, vzájemně se upozorňují na nově získané poznatky, sdělují si zážitky spojené s návštěvou výstavy jako takové. Další velká skupina žáků zůstává po dobu reflektivní fáze výuky, kdy dokončují poslední úkoly zadané v pracovním listu, už jen v poslední výstavní místnosti, jejíž zdařilá instalace v nich s úspěchem evokuje dobrodružnou představu o tom, že se právě nacházejí v tropickém deštném pralese. Důkazem toho, že si žáci užívají pobyt v kulisách zcela jedinečného přírodního prostředí, které je fascinující v mnoha ohledech nejen pro dětského návštěvníka, potvrzuje i celá řada autentických výpovědí žáků s velmi silným emocionálním nábojem.
Během reflektivního rozhovoru se žáky jsme se dozvěděli, že některé z nich nejvíce zaujala „blízkost“ nejrůznějších živočichů, jiní se s vycpaninami zvířat setkali toho dne poprvé, dva žáci dosud nikdy nenavštívili žádné muzeum. „Když jsme se o tom ve škole učili, tak jsem to neviděl ve 3D… a tady to všechno mám přímo před sebou,“ zhodnotil učení ve výstavě jeden ze zvídavých chlapců. Na otázku, co by na výuce v muzeu žáci vylepšili, zaznělo hned několik podobných odpovědí… většina by si přála, aby bylo ve výstavě umístěno „víc šuplíků a děr“ (ztv. hmatovek) – mnozí z nich by si například rádi sáhli na srst některých zvířat, které spatřili ve vitrínách.
Závěry:
Z hlediska didaktického lze sledovanou výuku považovat za podnětnou. Při muzejní edukaci je opakována a rozšiřována školní znalost žáků ze vzdělávací oblasti „Člověk a jeho svět“, konkrétně o učivo pro 1. stupeň ZŠ zaměřené na téma „Rozmanitost přírody“ (nejvíce – rostliny, houby a živočichové, životní podmínky, rovnováha v přírodě a ohleduplné chování k přírodě a ochrana přírody). Jedná se o příklad výuky, jejímž cílem není jen prosté zopakování učiva, ale i vedení žáků k poměrně náročnému zvnitřnění důležitých poznatků ze školy, což je základem pro jejich uložení do dlouhodobé paměti a další využití znalosti k vytváření pozitivního vztahu mladé generace k přírodě.
Autor programu: Mgr. František Tymr (Národní muzeum)
Lektorka programu: Bc. Venuše Makrlíková (Národní muzeum, externí pracovnice)
Dne 6. března 2019 sepsala zprávu Mgr. Kateřina Tomešková, Ph.D., koordinátorka pokusného ověřování, která je zároveň autorkou fotografií.
Ke stažení:
