V roce 2020 si připomínáme 400 let od porážky stavovských vojsk na Bílé hoře. Tato událost měla zcela zásadní vliv na vývoj historie zemí Koruny české a rovněž na českou historickou paměť. V 19. a 20. století se stal z „Bílé hory“ symbol, který definoval neblahý osud národa v podobě mučednického mýtu. I kvůli této skutečnosti se dodnes v odborné terminologii objevuje doba „předbělohorská“ a „pobělohorská“. Z období po bitvě na Bílé hoře z 8. 11. 1620 si česká mentalita odnesla řadu traumat. Řeč je o újmě státoprávní – likvidaci české státnosti, náboženské – rekatolizaci, sociální – útlaku obyvatelstva a rovněž národnostní, čili jazykové.
Milníkovému roku 1620 předcházela doba, jež vykrystalizovala v období let 1608 až 1611. Tehdy se české stavovské obci podařilo v zásadě realizovat „stát ve státě“ – jakousi opozici vůči monarchistickému režimu. Stavové si vytvořili svou direktorskou vládu a začali si například vybírat daně. Tato situace předznamenala veškeré budoucí konflikty. Opoziční aktivity vyvrcholily povstáním v květnu roku 1618, defenestrací a v neposlední řadě vytvořením nové koncepce státu a prosazení České konfederace v roce 1619, což znamenalo enormní příliv naděje v perspektivě budoucnosti. Vyšla dokonce nová ústava koncipována na protestantské ideologii. V době válečných poměrů však tak radikální transformace státu narážela na spoustu problémů, především sociálních, které se ukázaly jako klíčové. Měšťanská společnost přestala být zastoupena v zemské vládě, zájmy poddaných byly zcela ignorovány. Tento fakt se pak projevil ve slabé morálce bez vyššího nacionálního principu primárně u žoldnéřského vojska.
Další negativní předzvěstí se stal výběr panovníka, jímž se stal z úzkého výběru kandidátů Fridrich Falcký. Tento neschopný panovník nedokázal být potřebnou autoritou, ke které by vzhlíželo samotné vojsko. Přední představitelé stavů vytvářeli jakýsi kultovní obraz Falckého, tolik vzdálený realitě, aby získali nerozhodné šlechtické rody na svoji stranu. Manipulace s veřejným míněním, omezené ideály povstalců, nepřipravenost českých zemí bojovat po relativně dlouhém mírovém období v 15. století, mezinárodní izolace či zmíněné vnitřní sociální nepoměry – nic z toho nepomohlo povstalcům i přes dobré taktické postavení na vyvýšeném teritoriu Bílé hory dotáhnout povstání ke zdárnému konci.
Průběh bitvy jako by vypovídal o nestabilitě nového státního systému. Již při prvních neúspěších prchali demoralizovaní žoldnéři prakticky bez boje. Do dvou hodin bylo rozhodnuto. Vysocí stavovští představitelé včetně Fridricha Falckého utekli za hranice. Ti co zůstali, se poníženě obhajovali, bagatelizovali své nedávné politické aktivity, chtěli si udržet postavení, zachránit sebe a své rodiny. Takové chování v kritických okamžicích nevypovídalo o vznešené vizi eventuálního budoucího státu. Téměř nikdo nedokázal předpovědět kolaps a důsledek povstání.
Češi se stali po porážce v rámci „vysoce ohavné rebelie“ kacíři a notorickými rebely. Tím spíš se jednotlivé represe staly o to destruktivnějšími a fatálními. V červnu roku 1621 nastalo hrozivé představení v popravě dvaceti sedmi členů stavovského povstání na Staroměstském náměstí. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoliv formy odboje. Symbolická tečka nastala v roce 1627 v rámci Obnovení zřízení zemského pro Čechy a v roce 1628 pro Moravu. Tímto krokem se mimo jiné vyhlásila dědičnost českého trůnu v habsburské dynastii na základě panovnického absolutismu. Osud Koruny české byl zpečetěn. Nastaly různé vlny emigrací, přičemž se „dočasně“ rozhodlo opustit české země přibližně až na 200 000 exulantů. Za všechny stojí zmínit spisovatele a pedagoga Jana Amose Komenského.
Podle člena Učené společnosti, pracovníka Historického ústavu Akademie věd ČR, prof. PhDr. Jaroslava Pánka, DrSc., bychom měli na tehdejší dobu hledět nezaujatě v širších souvislostech. Ani jednu stranu totiž nelze označit za spravedlivou – šlo jim prvotně o moc, nadvládu a finance. Tehdejší doba se podle profesora Pánka stává již téměř „mrtvou“, byť její odkaz stále přetrvává v obecném podvědomí kvůli propagandistickým tendencím minulých režimů. Na mysli má úvahy zahraničně-politické, ekonomické – temné stránky privatizace či vztah k Evropské unii nebo taktéž otázky kulturní – především kritiku úrovně české vzdělanosti a národního sebevědomí.
„Jedná se o události, na které bychom měli nahlížet s odstupem. Takto bychom měli vidět i dnešní polemiku například v rámci obnovy Mariánského sloupu – měli bychom uznat obě linie českých dějin, které jsou dějinami 20. století, ekumenismem a snad i porozuměním, dávno antikvovány. Měli bychom se s tím smířit a měli bychom na tyto události nazírat jako na historii, kterou je třeba zkoumat, kriticky posuzovat, ale nikoliv znovu prožívat,“ uvedl profesor Jaroslav Pánek při přednášce pro Učenou společnost České republiky.
Autor: Roman Škoda